Co obsahuje interaktivní mapa?

Interaktivní mapa “Krajkářská tradice v ČR se zvláštním zaměřením na Vamberecko od 17. století po současnost” je syntézou kartograficky vyjádřených bodových, plošných informací a souvislostí mezi nimi. Její součástí jsou reprodukce fotografií (osoby, předměty ze sbírek paměťových institucí, objekty a jejich interiéry), skeny listinných dokumentů.

Mapa sestává ze čtyř časových vrstev. V mapě zastoupené lokality do nich byly zařazovány dle toho, ve kterém roce se s nimi spjaté příslušné osoby narodily, respektive ve kterém roce vznikly v lokalitách existující instituce, družstva, firmy … Výjimku činí lokality spjaté s církevní krajkou. Lokality s kostely, v nichž se krajky nacházely, byly do časové vrstvy zařazeny podle data vzniku krajek, tj. do první a druhé časové vrstvy. Informace o datu narození, vzniku instituce, družstva, firmy jsou přitom pouze dílčími informacemi spojenými s osobami, institucemi atp.

Na v mapě zastoupené lokality je odkazováno prostřednictvím osmi ikon věnovaných následujícím oblastem výzkumu svázaného s výstupem:

1. a) církevní krajky
2. b) výuka krajky
3. c) místa ruční výroby krajek
4. d) obchodování s krajkou
5. e) strojní výroba krajek
6. f) krajkářská družstva
7. g) umělecká krajka
8. h) krajky ve sbírkách

První časová vrstva je věnována období od 17. do 19. století. Od 40. let 17. století se na Vamberecku zásluhou Magdaleny Grambové, rozené Reichlin, manželky plukovníka Kašpara Gramba, který vlastnil od roku 1629 panství Potštejn[1],  rozvinula výroba paličkované krajky západoevropského, belgického typu. Magdalena Reichlin se zřejmě narodila a vyrůstala v některé z lokalit spjatých s její rodinou, snad v Überlingenu na severním břehu Bodamského jezera. Přesné datum jejího narození není známo. Narodila se asi před rokem 1610. Datem jejího úmrtí je pravděpodobně 24.7.1671. Její mumie se nachází v kostele sv. Prokopa ve Vamberku.[2] Vamberecko se postupně stalo spolu s Krušnohorskem (od druhé poloviny 16. stol.)[3], s okolím Sedlice u Blatné v jižních Čechách (od první poloviny 18. stol.) a s pomezím Českého lesa a Šumavy, např. Klatovskem[4] (od počátku 19. stol.), významným krajkářským regionem.

Krajkářství sehrávalo významnou roli v sociálně ekonomické, estetické, kulturní rovině, v úrovni vzdělanosti v hlavní oblasti sledované mapou nejenom v 17.-19. století, ale i v letech 1900-1945, kterým je věnována druhá časová vrstva mapy. Nepříliš úrodná půda, nepříznivé klimatické podmínky a další okolnosti vylučovaly, aby se veškeré obyvatelstvo uživilo zemědělstvím. Výroba krajek a obchodování s nimi byly zdrojem obživy mnoha rodin.[5] Podomácké paličkování obvykle nepatřilo k dobře placeným druhům domácké výroby, ale v daném regionu se udrželo, neboť v něm mělo (zejména na Vamberecku) hluboké kořeny. Krajky zhotovovaly nejen ženy, ale také muži a děti. Odměna za zhotovené krajky představovala významný zdroj příjmů především v rodinách bezzemků. Paličkovalo se také mezi drobnými zemědělci a na selských usedlostech, a to zejména v zimním období.

Paličkování krajek se v regionu věnovali Češi i Němci. Po domácnostech se mnohdy paličkovalo společně, podobně jako na „přástkách“. Společné paličkování bylo ostatně ve sledovaném regionu „přástkami“ označováno. Paličkování tak nabývalo komunitního a kulturního rozměru (zpěv, předčítání, vyprávění, hry …).

Výrobu krajek a obchod s nimi v období vymezeném první časovou vrstvou mapy organizovala zpočátku vrchnost, která disponovala pracovní silami, materiálem vhodným ke zpracování, personálem pověřeným organizací výroby a obchodem s krajkami. Výroba probíhala v rámci plnění robotní povinnosti poddaných, případně za mzdu. Od konce 18. století do počátku 20. století se v organizaci výroby krajek a obchodu s nimi uplatnil faktorský, nákladnický systém.  Jeho princip spočíval v tom, že potřebný materiál a podklady dodávali výrobcům krajek faktoři, nákladníci. Ti od nich krajky následně vykupovali a výhodně prodávali. Tento systém, označovaný jako rozptýlená manufaktura, je na Vamberecku doložen již na konci 18. století.

Kromě faktorů vykupovali v rodinách krajky také podomní obchodníci. Několik významnějších obchodníků s krajkami vlastnilo „kamenné obchody“, a to zejména ve Vamberku (např. obchody Antonína Koblice, Františky Grünerové, Františka Merty). Ke konci 19. století byly krajky posílány také překupníkům, a to prostřednictvím pošty.

S nebývalým rozkvětem krajkářství na Vamberecku, kde poskytovalo obživu několika tisícům lidí, souvisí i vznik První odborné české školy krajkářské ve Vamberku roku 1889.  Vznikla z iniciativy zastupitelstva města Vamberka, které sledovalo zřízením školy možnost navázat na rozšířenou výrobu paličkovaných krajek na Vamberecku její kvalifikovanou výukou, a tak dosáhnout nejenom udržení kvality tamní výroby, ale i zavedení výuky soudobých, v regionu málo známých krajek. Mělo to napomoci konkurenceschopnosti výrobků absolventek školy, které pocházely z Vamberka a širokého okolí. Roku 1905 byla škola zestátněna a podřízena c.k. Ústřednímu běhu krajkářskému ve Vídni pod názvem První česká státní odborná škola krajkářská ve Vamberku. Od roku 1919 škola spadala pod v uvedeném roce vzniklý Státní ústav školský pro domácký průmysl v Praze.[6]

Se zpožděním a s obtížemi se do hornatého regionu dostávala průmyslová výroba. V poslední čtvrtině 19. století („Textilní závody Antonína Bednáře synové Vamberk“) pronikla i do tradiční ruční výroby krajek. S tím souvisel přechod odběratelů k levnější strojové krajce, která byla dodávána na trh ve stále větších objemech a v dokonalém provedení. Cena strojních krajek byla nižší než cena krajek paličkovaných ručně. Díky tomu se zhoršila ekonomická situace ručních krajkářek, které se na konci 19. století a na počátku 20. století již velmi těžko vyrovnávaly s tlakem továrních výrobků. Na Vamberecku, kde byly rodiny závislé na přivýdělku z paličkování, bylo nutné hledat jiné zdroje obživy nebo cestovat s výrobky do vzdálených oblastí v rámci podomního obchodu.

Ve druhé časové vrstvě, v letech 1900-1945, byly krajky v dané oblasti zhotovovány v kontinuální návaznosti na situaci sledovanou v předcházející časové vrstvě v jednotlivých rodinách, podomácku, a to jak individuálně, tak krajkářkami a krajkáři soustředěnými v družstvech.  Výrobě krajek se mnohdy věnovaly celé rodiny od malých dětí, přes jejich rodiče až po prarodiče. Družstva zakládali výrobci krajek ve snaze o nezávislost na obchodnících s krajkami. První bylo založeno v roce 1922 v Sopotnici. Záhy však zaniklo. Další sopotnické družstvo vzniklo v polovině dvacátých let. Zaniklo ve třicátých letech.

Avšak také obchodníci s krajkami se organizovali. V první polovině 20. století existoval ve Vamberku Odbor obchodníků s paličkovanými krajkami, jehož členy byli obchodníci a obchodnice z Vamberka, Žamberka, z Rybné nad Zdobnicí a Rychnova nad Kněžnou. Krajky z Orlických hor a Podorlicka byly jejich zásluhou vyváženy na Moravu a na Slovensko a pravděpodobně i do dalších zemí. Odbor po roce 1945 zanikl.

V dané časové vrstvě se dále rozvíjela strojní výroba krajek. Byly vyráběny v drobných domácích provozovnách s paličkovacími stroji a od třicátých let 20. století, vedle Bednářovy vamberecké továrny, i ve strojní krajkárně vybudované firmou „Antonín Koblic, Výroba krajek a záclon ve Vamberku“ v Rychnově nad Kněžnou.

Třetí časová vrstva odpovídá letům 1946-1989. Krajkářskou tradici na Vamberecku ovlivnil poválečný odsun německého obyvatelstva. Zmizely staré vzory, podvinky. Negativně se v ní projevil také znárodňovací proces. Po druhé světové válce byla Bednářova vamberecká strojní krajkárna začleněna do národního podniku Tylex, Letovice a později zrušena. Zlikvidována byla také strojní krajkárna firmy Koblic v Rychnově nad Kněžnou.

Ve snaze výrobu krajek na Vamberecku udržet, využít potenciál krajkářek z regionu, bylo v roce 1946 založeno krajkářské družstvo Vamberecká krajka, Vamberk (VKV). V dobách největšího rozkvětu, v 80. letech 20. století, zaměstnávalo až 400 krajkářek.[7] Družstvo spolupracovalo i s krajkářkami-výtvarnicemi, a to s těmi, které pocházely z regionu i mimo něj.[8]

Bylo usilováno rovněž o udržení krajkářského školství v oblasti. Po roce 1919 v oblasti spadaly pod Státní ústav školský pro domácký průmysl se sídlem v Praze Krajkářská škola ve Vamberku a kurzy v Chocni, Nekoři, Pastvinách, Potštejně, Rokytnici v Orlických horách, Rybné nad Zdobnicí/Německé Rybné, Slatině nad Zdobnicí, Žamberku. Po druhé světové válce se krajce již nevyučovalo v Nekoři a ve Slatině nad Zdobnicí, v Chocni se vyučovalo do roku 1947, v Pastvinách, Rybné nad Zdobnicí /Německé Rybné a v Žamberku do roku 1951. Přibyly kurzy v České Rybné a Letohradu. Státní ústav školský pro domácký průmysl byl roku 1964 přejmenován na Školský ústav umělecké výroby v Praze. V rozmezí let 1964–1999 řídil v Orlických horách a Podorlicku krajkářskou školu ve Vamberku a kurzy v Letohradu, Potštejně a v Rokytnici v Orlických horách.

Výrazně napomohlo uchování tradice a rozvoji krajkářství v oblasti Muzeum krajky Vamberk (MKV), jehož předchůdcem je vamberecké krajkářské muzeum založené roku 1927. V roce 1959 tamní městské a krajkářské muzeum svoje sbírky spojily. V roce 1976 se stalo MKV součástí Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

Krajce se v dané oblasti věnovala řada osob v oblasti zájmové činnosti.

Ve čtvrté časové vrstvě, počínající rokem 1990, došlo k výraznému poklesu zájmu o produkci družstva Vamberecká krajka, Vamberk v souvislosti se společenskými a ekonomickými změnami po sametové revoluci. Od roku 1990 hledalo družstvo nové uplatnění na trhu rozšířením činnosti také o zahraniční obchod a jiné nesourodé činnosti. Počet zaměstnanců vambereckého družstva se razantně snížil na jednotky osob. V roce 2002 byl na družstvo vyhlášen konkurz, který byl v roce 2004 po vypořádání dluhů zrušen. Činnost družstva dosud formálně nebyla ukončena. Právním nástupcem družstva se stala firma Vamberecká krajka CZ, s.r.o., která je však v současné době neaktivní.

Další etapa v historii krajkářského školství v oblasti je spojena s obdobím po roce 1999, ve kterém byl Školský ústav umělecké výroby zrušen[9] a vamberecká krajkářská škola a kurzy v okolních městech a obcích si musely najít nové zřizovatele. Při několika základních školách ve sledované oblasti vznikly krajkářské kroužky.

V současnosti je ruční zhotovování krajek na Vamberecku, v Orlických horách a Podorlicku zejména zájmovou činností, volnočasovou aktivitou a oblastí umělecké textilní tvorby.

Krajce jsou v regionu věnovány výstavní přehlídky, setkání a další akce. Od roku 1994 je, především zásluhou města Vamberk a Muzea krajky ve Vamberku, pořádáno Mezinárodní setkání krajkářek. V rámci setkání je od roku 2002 uskutečňována soutěžní přehlídka Bienále české krajky ve Vamberku. V lichých letech jsou ve Vamberku pořádány Krajkářské slavnosti.

---

[1] Panství bylo po Grambově smrti rozděleno na Potštejn, Vamberk a Kostelec.

[2] Dragoun, Bohumír et al. Magdalena Grambová – návrat tváře. Vamberk: Spolek přátel historie Vamberka, 2021. 83 stran. ISBN 978-80-908351-1-5.

[3] Vránová, Marie. Krušnohorská paličkovaná krajka. Karlovy Vary: Krajské muzeum Karlovy Vary, 2004. 40 s. ISBN 80-239-4120-8.

[4] Sieberová, Ivana. Strážovské krajkářství. Klatovy: Okresní muzeum, 1998. 44 stran. ISBN 80-86104-11-7 a Jiříková, Jitka. Strážovská krajka. Strážov: město Strážov, 2020. 66 stran. ISBN 978-80-11-00152-0.

[5] Interaktivní mapa to dokládá. V dané časové vrstvě tvoří lokality spjaté s ruční výrobou krajek cca 42 % všech lokalit (ze všech časových vrstev) zachycených v mapě (aplikace údajů, které lze získat z okénka označeného „Počet:“ v levém horním rohu mapy).

[6] Škola ve Vamberku se pod různými zřizovateli, v různých podobách a na různých místech udržela do současnosti, a výrazně tak přispěla k zajištění kontinuity paličkování v oblasti.

[7] V seznamu krajkářek pracujících ve VKV nebo s ním spolupracujících k 1.3.1974, deponovaném v Muzeu krajky Vamberk, je uvedeno 105 osob. K tomu viz lokality pod ikonou f) krajkářská družstva interaktivní mapy, u nichž je ve vyskakovacím oknu u řádku „Údaje poskytl“ uvedeno „Krajkářky spolupracující s VKV z roku 1974“.

[8] K významným textilním tvůrcům inspirovaným krajkami z oblasti, k výtvarníkům spolupracujícím s družstvem Vamberecká krajka a Vamberecká krajka CZ s.r.o., patřili a patří Marie Cerbsová, Milča Eremiášová, Eva Fialová, Emilie Frydecká, Bohumila Gruškovská, Blanka Grünerová, Blanka Hanušová, Elena Holeczyová, Luba Krejčí,Lenka Kroulíková, Anna Kuncová, Stanislava Losová, Emilie Paličková-Mildeová, Světlana Pavlíčková, Marie Poludová-Holcová, F. Renátová, Božena Rothmayerová, Rudolf Richter, Jana Štefková, Marie Vaňková-Kuchynková. Některé z nich byly pracovnicemi Ústředí lidové umělecké výroby, s nímž družstvo spolupracovalo. Vzory pro družstvo Vamberecká krajka citlivě rozkreslovala např. Anna Kuncová.

[9] Jeho právním nástupcem je Střední umělecká škola textilních řemesel a Vyšší odborná škola textilních řemesel v Praze (SUŠTŘ a VOŠTŘ v Praze)